Pohovor pro absolventy vede personalista jinak než výběrové řízení na místo pro člověka s desetiletou praxí. Ví předem, že kolonka pracovních zkušeností bude prázdná nebo skoro prázdná, a ptá se na jiné věci. Poradíme, jak mluvit o škole, co udělat se školním projektem a jak odpovědět na otázku po motivaci, aniž byste se za chybějící praxi omlouvali.

Co personalista u absolventa vlastně zjišťuje

Firma, která vypsala místo pro absolventa, počítá se zaučováním. Ví, že vás několik měsíců povede zkušenější kolega a že první půlrok budete spíš nákladem. Neptá se proto, co všechno už umíte. Zjišťuje dvě jiné věci: jak rychle se učíte a jestli u ní zůstanete.

Ta druhá je pro firmu dražší. Když absolvent odejde po půl roce, zaplatila zaučení a nemá z něj nic.

Na pohovoru se to projeví v otázkách, které na první poslech vypadají jako zdvořilostní. Proč jste si vybrali tenhle obor, co jste dělali o prázdninách, jak vypadal váš poslední školní projekt a kdo v něm dělal co. Právě odpovědi na ně nesou většinu informace, kterou personalista potřebuje. Nesbírá tituly, sbírá důkazy, že něco dotáhnete do konce a že se domluvíte s lidmi.

Jak mluvit o škole, aby to nebyl výčet předmětů

„Vystudovala jsem provozně ekonomickou fakultu, obor podniková ekonomika a management.“ Tímhle většina absolventů začne i skončí. Personalista si z toho odnese jen název školy.

Škola vám přitom dala konkrétní věci a ty stojí za vytažení:

  • bakalářskou nebo diplomovou práci, tedy téma, proč jste si ho vybrali, s jakými daty jste pracovali, jak dlouho to trvalo a co z toho vyšlo,
  • povinnou praxi nebo stáž a to, co jste na ní reálně dělali,
  • nástroje a metody, které se pozice opravdu týkají (účetní program, laboratorní metoda, statistický software, jazyk na úrovni, kterou umíte doložit),
  • semestrální projekt, na kterém jste pracovali v týmu.

Mluvte přitom řečí firmy, ne školy. Zkratky kateder, čísla předmětů a názvy typu Kvantitativní metody II personalistovi nic neřeknou. Řekněte rovnou, co jste v tom předmětu dělali a s čím jste pracovali.

Prospěch uvádějte jen tehdy, když se na něj někdo zeptá nebo když ho inzerát u trainee programu výslovně požaduje. Sám o sobě o výkonu v práci nevypovídá.

Pokud jste školu přerušili, měnili obor nebo vám studium trvalo o dva roky déle, řekněte to věcně a v jedné větě. Vysvětlování na pět minut vzbudí větší podezření než ta změna sama.

Odkud vzít příklad, když jste nikde nepracovali

Personalista se skoro jistě zeptá na konkrétní situaci. Kdy jste se s někým v týmu neshodli a kdy vám něco nevyšlo. U uchazeče s praxí čeká historku z práce, u vás vezme cokoli, co je skutečné.

Použitelné je:

  • týmový projekt ze školy, hlavně ten, kde se něco zadrhlo,
  • brigáda, klidně úplně nesouvisející (pokladna, sklad, kavárna, doučování),
  • povinná praxe nebo stáž,
  • činnost ve spolku, ve studentské organizaci, na táboře nebo v oddílu,
  • vlastní věc, kterou jste rozjeli, i když skončila (e-shop, který nevydělal, nebo web pro známého).

Příběh vyprávějte v pořadí: jaká byla situace, co bylo vaším úkolem, co jste udělali vy osobně, jak to dopadlo a co byste dnes udělali jinak. Poslední část absolventi vynechávají nejčastěji a přitom právě ona ukazuje, že se z toho něco odneslo.

U týmových projektů hlídejte, ať nemluvíte pořád v množném čísle.

Personalista potřebuje vědět, co jste dělali vy. Věta „my jsme udělali analýzu trhu“ mu neřekne, jestli jste tu analýzu psali celou, nebo jestli jste do ní dodali dvě čísla. Držte se zhruba do dvou minut na jednu historku. Delší vyprávění se rozpadne a posluchač si z něj odnese jen poslední větu.

Proč právě tahle práce a proč u nás

Odpověď „chci se učit a rozvíjet“ napíše do přihlášky skoro každý a personalista podle ní nikoho nerozliší.

Připravte si dvě věty a obě konkrétní. První říká, proč obor. Klidně banálně a pravdivě: chytla vás jedna seminárka, viděli jste to u rodičů v práci, dělali jste to o prázdninách a bavilo vás to. Druhá věta říká, proč tahle firma. Vezměte ji z inzerátu nebo z firemního webu: konkrétní produkt, typ zákazníků, region, technologie, se kterou pracují.

Ohlídejte si, aby vaše motivace seděla na to, co pozice opravdu dělá. Junior účetní první rok účtuje došlé faktury a páruje platby, finanční strategii firmy nestaví. Když na pohovoru mluvíte o strategii, personalista uslyší, že se budete nudit a do půl roku odejdete.

Než se přihlásíte, podívejte se, kam absolventi vašeho oboru vůbec nastupují. Přehled uplatnění podle oborů a krajů vede portál Infoabsolvent.cz, který provozuje Národní pedagogický institut ČR. Pomůže hlavně tehdy, když si nejste jistí, jestli pozice k vašemu vzdělání sedí, nebo je to výstřel naslepo.

Otázky, na kterých absolventi nejčastěji klopýtnou

Jaká je vaše slabá stránka. U absolventa se tahle otázka ptá na sebereflexi, ne na sebemrskačství. Odpovězte konkrétně a přidejte, co s tím děláte. Třeba že jste nikdy neprezentovali před klientem, ve škole jste mluvili jen u obhajoby, a tak jste si prezentování vyzkoušeli na studentské konferenci. Odpověď „jsem perfekcionista“ nikoho nezajímá.

Kde se vidíte za pět let. Nikdo od vás nečeká životní plán. Firma zjišťuje, jestli pro vás pozice není přestupní stanice na tři měsíce. Stačí říct, čemu se chcete v oboru věnovat a co byste chtěli umět za dva roky.

Platové představy. Absolvent nemá s čím srovnávat a to je nejčastější důvod, proč u téhle otázky ztuhne. Den předem si projděte inzeráty na stejnou pozici ve svém kraji a vypište si rozpětí, které v nich firmy uvádějí. Na pohovoru pak řekněte rozpětí, ne jedno číslo, a zeptejte se, jak se mzda mění po zkušební době. Pokud inzerát mzdu uvádí, nechtějte víc než jeho horní hranici.

Kdy můžete nastoupit. Firmy se u absolventů ptají na termín státnic a obhajoby, protože podle toho plánují nábor. Řekněte konkrétní datum, i když titul ještě nemáte v ruce.

A co když na otázku neumíte odpovědět? Řekněte to. „Tohle jsem nedělala, ale zjistila bych si to takhle“ je odpověď, kterou personalista přijme. Vymyšlená odpověď na technický dotaz se pozná okamžitě.

Na co si dát pozor

Nejčastější chyba absolventů přijde hned v první minutě. Uchazeč se posadí a jako první větu řekne, že bohužel nemá žádnou praxi. Tím rozdá karty a zbytek pohovoru se snaží ten dojem dohánět. Firma přitom vypsala pozici pro absolventa, takže o vaší nezkušenosti věděla, ještě než jste přišli. Začněte tím, co máte, a k praxi se dostanete, až se na ni někdo zeptá.

Opačný extrém funguje ještě hůř. Dvouměsíční brigáda popsaná jako „vedení týmu“ vydrží přesně do chvíle, kdy se personalista zeptá, kolik lidí jste vedli a jak jste řešili první neshodu.

U trainee a absolventských programů si zjistěte, co vlastně obsahují. Někdy jde o vedené zaučení s mentorem a rotací po odděleních, jindy je to jen název inzerátu na běžnou juniorní pozici s nižší mzdou. Zeptejte se, kdo vás bude zaučovat, jak dlouho program trvá a co se s pozicí děje po jeho skončení.

Pokud po vás firma chce ještě před nástupem odpracovat několik dní bez smlouvy a bez odměny, ptejte se, na jakém základě to má proběhnout. Podmínky výkonu práce a odměňování upravuje zákoník práce a na jejich dodržování dohlíží Státní úřad inspekce práce, na jehož oblastní inspektorát se můžete s dotazem obrátit.

Shrnutí

Den před pohovorem si připravte dvě historky (jednu ze školního projektu, druhou z brigády nebo praxe), jednu větu, proč obor, jednu větu, proč tahle firma, mzdové rozpětí vypsané z inzerátů, datum možného nástupu a dvě otázky na zaměstnavatele.

Na pohovoru samotném pak stačí držet jedno pravidlo. Mluvte o tom, co jste opravdu dělali, a v první osobě. Absolvent, který dokáže popsat jeden dotažený projekt do detailu, obstojí líp než ten, kdo odrecituje pět předmětů a čtyři brigády.